CANISTERAPIE

Původ slova canisterapie: canis (latinsky pes) a terapie (léčba, řeckého původu). Název, který měl původně sloužit pouze jen jako dočasný, se uchytil nejen v ČR, ale také v zahraničí. Jako první termín vyslovila paní Jiřina Lacinová už v roce 1993 a spolu se sdružení Filia se tak stala průkopníkem a osvětovým pracovníkem v tomto oboru. (Velemínský, 2007) (http://www.canisterapeuti.cz/index.php/o-canisterapii/23-historie-canisterapie)

„MUDR. Lenka Galajdová, členka britské královské společnosti, definuje roku 1999 canisterapii jako způsob terapie, který využívá pozitivní působení psa na zdraví člověka, přičemž slovo zdraví je podle definice WHO (Světové zdravotnické organizace) jako stav psychické, fyzické a sociální pohody.“ [1](Velemínský a kol., ZOOTERAPIE ve světle objektivních poznatků, České Budějovice, 2007, str. 60)

Tato terapie je tedy založena na kontaktu a vzájemném pozitivním vnímáním psa a člověka sebe navzájem. Přítomnost psa v terapii vyvolává ve většině případů u klienta pocit jistoty a bezpečí, což napomáhá k rozvoji jeho motoriky, ke komunikaci, k orientaci v prostoru, zvyšuje motivaci v konkrétní léčbě a zlepšuje porozumění s lidmi v jeho okolí. Prostřednictvím canisterapie dochází k nácviku koncentrace a zvýšení pozornosti, k rozvoji sociálního vnímání, ke zlepšení kvality života a v některých případech i ke snížení agresivity klienta. (Galajdová, 1999)

Canisterapie může být podpůrnou psychoterapeutickou metodou při práci:

• v ústavním zařízení pro děti,
• u seniorů žijících v domově důchodců,
• v dětské psychiatrii,
• u osob s autismem, s hyperkinetickým syndromem,
• u osob trpících epilepsií,
• u osob s mentálním, tělesným postižením nebo smyslovým postižením,
• u osob s vícečetným, kombinovaným postižením. (Velemínský, 2007)

Pes je při canisterapii využíván jako koterapeut, je tedy prostředníkem, spoluterapeutem a člověk terapeutem (Neradžič, 2003)

„Obecně pro jakoukoli činnost se psem je důležitá včasná a cílená výchova a výcvik, který psa dobře připraví na budoucí nasazení, uplatnění a stejně tak je tomu i v canisterapii.“ [1](Velemínský a kol., ZOOTERAPIE ve světle objektivních poznatků, České Budějovice, 2007, str. 68)

Základním požadavkem je ovladatelnost a poslušnost psa. Pes se musí umět socializovat do větší skupiny psů a lidí, zvyknout si na pohyb ve vnitřních prostorech, na případný zvláštní pach, na kompenzační pomůcky, na náhlý hluk a na možné nekoordinované pohyby klienta. Kontakt s lidmi by měl psovi přinášet především radost a uspokojení. Pes by měl naslouchat svému pánovi a důvěřovat mu v každé situaci, a naopak psovod musí důvěřovat psovi, jelikož společně tvoří jeden canisterapeutický tým. To vše je testováno na canisterapeutických zkouškách, u kterých musí tým uspět, aby mohl terapii společně vykonávat.

Mezi nejčastěji využívaná plemena psů při canisterapii patří: Zlatý retrívr, Labradorský retrívr, Border kolie, Německý ovčák, Královský pudl, Trpasličí pudl a mnoha dalších. (Velemínský a kol., 2007) (https://www.pesweb.cz/cz/2931.vyber-psa-pro-canisterapii)

Překládáno „aktivity za pomoci zvířat“ nebo také „společenská činnost“. Jedná se o „přirozený kontakt člověka a zvířete zaměřený na zlepšení kvality života klienta nebo přirozený rozvoj jeho sociálních dovedností.“[1] (Velemínský a kol., ZOOTERAPIE ve světle objektivních poznatků, České Budějovice, 2007, str. 32)

Hlavním cílem této metody je obecná aktivizace pacienta. Konkrétní cíle stanovuje terapeut za pomoci osob pečujících o klienta. Nejčastěji tuto službu využívají klienti zařízení sociálních služeb, školských zařízení a někdy také zdravotnické zařízení. Praktikují se zde aktivity jako hlazení zvířete, hry, péče o zvíře a další.

Překládáno „krizová intervence za pomoci zvířat“ nebo pouze „KI“.  Jedná se o „přirozený kontakt zvířete a člověka, který se ocitl v krizovém prosředí, zaměřený na odbourávání stresu a celkové zlepšení psychického nebo i fyzického stavu klienta“[1] (Velemínský a kol., ZOOTERAPIE ve světle objektivních poznatků, České Budějovice, 2007, str. 34)

Hlavním cílem této metody je podpora procesu stabilizace klienta v momentální krizové situaci. Cíle stanovuje zooterapeut na základě aktuální potřeby klientů. Klienti využívající tuto metodu jsou nejčastěji oběti katastrof nebo násilí a často také jejich rodinní příslušníci. Užívají se zde psychické metody, empatie, motivace ke komunikaci a interakci a další zájmové aktivity.

Překládáno „vzdělávání za pomoci zvířat“ nebo také „vzdělávací činnost“ nebo „edukace“. Jedná se o „přirozený nebo cílený kontakt člověka a zvířete, zaměřený na rozšíření nebo zlepšení výchovy, vzdělávání nebo sociálních dovedností klienta“[1] (Velemínský a kol., ZOOTERAPIE ve světle objektivních poznatků, České Budějovice, 2007, str. 34)

Hlavním cílem této metody je přirozené zvýšení motivace k učení a k osobnímu rozvoji klienta. Cíle stanovuje pedagogický personál ve spolupráci se zooterapeutem formou skupinovou nebo individuální. Nejčastější klientelou jsou lidé se specifickými poruchami učení, chování nebo komunikace a dále studenti běžných škol s určitým zaměřením. Využívá se zde zábavná forma předávání informací a poté názorná ukázka a využití zvířat jako prostředníků pro výuku.

Překládáno „terapie za pomoci zvířat“ nebo jen „terapie“. Jedná se o „cílený kontakt člověka a zvířete zaměřený na zlepšení psychického nebo psychického stavu klienta /pacienta“[1] (Velemínský a kol., ZOOTERAPIE ve světle objektivních poznatků, České Budějovice, 2007, str. 33)

Hlavním cílem této metody je podpora průběhu léčby nebo rehabilitace. Konkrétní cíle stanovuje na rozdíl od předchozí metody personál, který dobře zná cíle léčby klienta. Nejčastěji je tato metoda využívána u klientů s tělesným, mentálním nebo kombinovaným postižením a u lidí v rekonvalescenci. Typickými aktivitami jsou polohování a hry pro rozvoj motoriky a sociálních dovedností.

Soužití psa a člověka je známo již z dávné historie. Asi v letech 15 000 př. n. l. začal pes s člověkem žít, čímž postupně zdomácněl. Jednalo se o ochočeného vlka, který přebýval v blízkosti lidských obydlí, kde nacházel dostatek potravy. V psa se postupem času proměňoval díky křížení a šlechtění. Mezi psem a člověkem vznikala tzv. symbióza, tedy jejich soužití mělo oboustranné výhody. Pes pomáhal člověku při lovu a v hospodářství a stal se jeho hlídačem, ochráncem, společníkem a přítelem. A člověk mu za to vše zajišťoval potravu, ochranu před silnějšími nepřáteli, domov a lásku. Tím se pes včlenil do lidské společnosti a na člověku se stal závislým.

Staří Egypťané stavěli psa na úroveň bohů. Na psí počest bylo například založeno egyptské město Cynapolis, ve kterém byli psi maximálně chráněni a uctíváni. V antickém Řecku a Římě, v Persii a v Indii i u jihoamerických Inků, ve všech těchto kulturách byli psi uctívány jako průvodci a strážci podsvětí. Jen islámská kultura a náboženství považovaly a dodnes považují psa za zvíře nečisté.

Raný středověk bere psa jako nedílnou součást života. Pes se vyskytuje jak u šlechty, tak u chudších vrstev. Později, díky sílícímu vlivu katolické církve, dochází k veliké změně. Pes je prohlášen za tvora bez duše. Vlastnění neužitečného psa nebo kočky znamenalo obvinění z čarodějnictví.

Příchodem novověku, tedy během 19. a 20. století, začalo mít každé psí plemeno svůj specifický vzhled, vlastnosti a využití. V Německu, po první světové válce, narůstá výcvik psů pro vojáky, kteří přišli v bojích o zrak. Ve Francii a dalších evropských zemích se psi využívali při rehabilitacích válečně zraněných. To vše inspirovalo Spojené státy natolik, že během druhé světové války zapojili psi do rehabilitace válečných letců a později se staly odborníky ve výzkumu i praktickém používání terapie pomocí zvířat. (Galajdová, 1999), (Nerandžič, 2006)

Před prvním kontaktem klienta se psem je nutné splnění základních podmínek. Canisterapeutický tým musí být na práci s klientem připraven a vlastnit náležité osvědčení. Dále je vhodné setkání canisterapeutického týmu s personálem cílového zařízení, mělo by dojít k vyjasnění nejen smyslu terapie, ale také k dohodnutí podmínek a zodpovězení případných otázek. Je potřeba vytipovat si vhodné prostory, časové možnosti, vhodné klienty a formu canisterapie. Na závěr je stanoven u konkrétního klienta/ů cíl, plán canisterapie, vhodné postupy, metody a návaznost na další terapie.

První kontakt s klientem je možné uskutečnit až po splnění všech výše uvedených podmínek. Před každou návštěvou je nutné připravit program, naladit klienta/y a připravit psa pro vstup do zařízení. Realizaci programu je vždy nutné přizpůsobovat aktuální situaci a konkrétním podmínkám a klientům.

První návštěva je většinou orientovaná na seznámení canisterapeutického týmu s klientem/y a navázání vzájemného kontaktu. Důležité je se připravit na případný strach ze psa, nezájem o psa, nebo naopak na přehnaný zájem o psa. Také je potřeba se s klientem/ty domluvit na pravidlech ohledně chování ke psovi. Délka návštěvy je odvíjena od konkrétní situace, většinou bývá kratší než plánovaná doba. Další návštěvy se zabývají už stanovenými cíli, které je možné v průběhu upravovat.

Po ukončení setkání je vhodné, aby canisterapeut zkonzultoval průběh návštěvy s odborníkem, který je aktivně zapojen do celé terapie. Canisterapeut musí zaznamenat celý průběh návštěvy a popsat veškeré zvláštnosti a úspěchy vzniklé při kontaktu týmu s klientem. Následuje relaxace psovoda a psího koterapeuta.

Ukončení canisterapie může nastat z různých důvodů buď na straně klienta (přechod do nového zařízení), nebo na straně canisterapeutického týmu (stáří, úraz), kdy je možné canisterapeutický tým nahradit jiným. Dále k ukončení canisterapie může vést úplné naplnění cíle. V tomto případě je potřeba vyhodnocení podrobně zaznamenat do dokumentace a prokonzultovat jej s odborníkem. V poslední řadě je důležité si uvědomit, že mlčenlivost ohledně terapie klienta trvá i po úplném skončení canisterapie. (Velemínský, 2007)

Individuální canisterapie je zaměřena především na blízký kontakt terapeutického týmu s klientem. Tým pracuje podle individuálních potřeb a možností klienta, klient je v častějším kontaktu se psem a terapii mnohem méně narušuje vliv okolního prostředí. Samozřejmě nevýhodou je časová náročnost při uspokojování více klientů.

Více terapeutický týmů a více klientů pohromadě. Při skupinové formě canisterapie je důležité zapojení všech klientů do vykonávaných činností se psy. Každý klient má možnost si vybrat psa podle svých preferencí a terapii smí využívat více klientů najednou. Nevýhodou však je ne příliš individuální specifikace a realizování cílů klientů.

Forma návštěvního programu je nejčastější formou v České republice. Canisterapeutický tým dochází pravidelně, jednou za týden, nebo jednou za dva týdny, na předem sjednané místo. Většinou jde o zařízení sociálních služeb nebo školní zařízení. Návštěvní program se v této době aplikuje také ve zdravotnických zařízeních, kde se využívá buď individuální, nebo skupinová forma terapie. Nutné je předem naplánovat program terapie a zařadit do něj vhodné aktivity podle potřeb a možností klienta/ů.

Jde o program, při kterém mají děti či klienti možnost intenzivního kontaktu se psem, jsou odloučeni od každodenního sociálního prostředí a velmi často se jedná o pobyt v přírodě. Pobyty mohou být buď krátkodobé, nebo dlouhodobé. Vzhledem k náročnosti akce a množství účastníků je důležité věnovat velikou pozornost základní pravidlům praktikování canisterapie. (Velemínský a kol., 2007)

„Pobytové akce pořádá např. Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Sdružení Fiafa ve Vyškově a dříve také sdružení Filia z Brna“[1] (Velemínský a kol., ZOOTERAPIE ve světle objektivních poznatků, České Budějovice, 2007, str. 100)

Záchranářští psi jsou využíváni především ve službách policie nebo hasičů. Jsou cvičeni pro vyhledávání ztracených osob v uzavřených i otevřených prostorech, nejčastěji osob pod troskami zřícených domů, osob zasypaných sněhem nebo osob pod vodní hladinou. Psi proto musí umět vyhledat a označit živé a mrtvé osoby v různých situacích a prostředích. A tak psi vykonávající záchranářské činnosti musí perfektně ovládat své čichové schopnosti a být zvyklí na samostatnou práci. (Velemínský a kol., 2007) (https://www.spokojenypes.cz/psi-zachranari/)

Diagnostičtí psi jsou cvičeni, aby svým čichem rozeznali u člověka některé projevy nemocí či psychosomatických jevů předtím, než se klinicky projeví nebo jakýmkoli vyšetřením diagnostikují. V zahraničí je s touto metodou pracováno pod názvem Applied Animal Behaviour Science (AABC), pracovně jen „pet-scan“ nebo „alert-pet“.

Psi diagnostičtí se rozdělují na dva typy podle jejich konkrétních využití a také výcviku. První se využívají ke zjišťování přítomnosti nemoci, nejčastěji u onkologických onemocnění, diabetes mellitus a intoxikací. Zatím je však toto uplatnění psů ve zdravotnictví ve výzkumné fázi. Druhý typ je speciálně cvičen pro klienty trpícími záchvaty. Pes je schopen klienta varovat před nástupem záchvatu, čímž je možné předejít druhotným poraněním (např. následkům nečekaného pádu), nebo dokonce díky včasné medikaci záchvatu úplně předejít.

Využití psů v diagnostice není v České republice zatím úplně známé a projekt na téma „pet-scan“ je v přípravných fázích.

Tito psi zejména pozitivně ovlivňují psychosociální, v některých případech i fyzické, zdraví člověka. A na rozdíl od psů servisních je vychovává jejich majitel, který s ním při canisterapii pracuje s klienty.

Psi servisní, jsou využíváni osobami s určitým handicapem. Mezi ně patří psi asistenční, kteří jsou po ruce lidem s tělesným postižením, nejčastěji upoutaným na invalidní vozík. Pes tedy kompenzuje dovednosti klienta, které není schopen zvládnout sám (např.: manipulace s předměty, pomoc při pádu atd.). Dále psi vodící, kteří pomáhají osobám se zrakovým postižením, zejména při bezpečném pohybování se a komunikaci. A za třetí - psi signální, ti nahrazují smyslové vjemy člověka vyjma zraku. Upozorňují klienty na konkrétní vjemy a v případě nebezpečí mohou zavolat pomoc. (Frančeová a Hutařová, 2005)

Trenér psa musí neustále komunikovat s osobou, pro niž psa cvičí a musí rozumět problematice určitých cílových skupin. Také klient si se psem utváří vztah a učí se s ním zacházet.

Tělesně postižený jedinec má dočasné nebo trvalé problémy v motorických dispozicích člověka. Jedná se především o poruchy nervového systému (následkem je pohybová hybnost) a o poruchy pohybového a nosného aparátu.

Při canisterapii u klientů s tělesným postižením je důležité klienta dobře znát, umět s ním vhodně zacházet a vést ho k určitému cíli. Pro takového klienta může pes představovat:

• kamaráda a společníka pro hry
• důvěrníka
• motiv k pohybu a rehabilitaci (pes může být přímo rehabilitačním prvkem)
• zdroj zajímavých podnětů, obohacení a zpestření života
• odvedení pozornosti od vlastních potíží
• vychovatele k odpovědnosti a empatii. (Galajdová, 1999) 

"U klienta s mentálním postižením nejde jen o prostě časové opožďování duševní vývoje, ale o strukturální vývojové změny.[1] (Velemínský a kol., ZOOTERAPIE ve světle objektivních poznatků, České Budějovice, 2007, str.160) Mentální poruchy se projevují nižší inteligencí, opožděním psychomotorického vývoje, poruchami řeči, myšlení a pozornosti, emoční otevřeností a závislostí na svém okolí.

Klienti zařazení do programu canisterapie většinou žijí v zařízeních poskytující pobytové a sociální služby, nebo dochází do různých stacionářů, kde se setkávají s lidmi se stejným nebo podobným postižením. Při stanovení cílů canisterapie se vychází vždy z konkrétních schopností a hloubky postižení klienta. Stanovené cíle by tak neměly být v rozporu s jeho potřebami a zájmy. Hlavním cílem je vždy rozvoj klienta o co nejvyšší stupeň socializace. (Velemínský a kol, 2007)

Epilepsie je neurologické onemocnění projevující se opakujícími epileptickými záchvaty, které přichází náhodně a většinou nevyprovokovaně. Záchvaty mohou probíhat ve dne i v noci při spánku a epilepsie se projevuje u lidí jakéhokoli věku. (https://www.stefajir.cz/epilepsie)

Zahraniční studie říkají, že pes dokáže varovat klienta před epileptickým záchvatem, až 15–50 minut předem. Pes díky svým čichovým a pozorovacím schopnostem reaguje na změnu pachu potu člověka a změnu jeho chování již v době, ve které začíná záchvat probíhat u klienta zatím tzv. nevědomě. Poté, co pes tyto změny vycítí, snaží se majitele upozornit např. svým neklidným chováním, štěkáním a olizováním a snaží se ho dostat na bezpečné místo. Řádně vycvičený pes tak může předejít následujícímu záchvatu, např. klient si vezme léky. (Galajdová, 1999) (Velemínský a kol, 2007)

Hyperkinetický syndrom neboli ADHD je psychická porucha, tzv. „porucha emocí a chování“. Mezi základní symptomy patří hyperaktivita, impulzivita a nedostatečná schopnost soustředění. Jedinci s ADHD vybočují ze společenských norem a v oblasti sociálního chování. (https://motherclub.cz/hyperkineticka-porucha-skutecne-existuje-a-cim-takove-deti-prochazi/)

U dětí důležitost přátelství se zvířetem podporuje jejich citový a rozumový vývoj a napomáhá k rozvoji jejich sebevědomí, pocitu zodpovědnosti a schopnosti začlenění se do společnosti. Cílem canisterapeutického procesu je tak celkové zklidnění a zlepšení koncentrace na aktivitu nebo činnost. V největší míře se uplatňují při canisterapii cíle: posilování jemné motoriky, snižování agresivity, zvýšení koncentrace, rozvíjení řečových dovedností, rozvíjení sociálních dovedností, sociabilita a celkové zklidnění klienta v závislosti na přítomnosti psa. (Velemínský a kol., 2007)