CANISTERAPIE

Ústavním zařízením pro děti mohou být dětské domovy, výchovné ústavy, psychiatrické léčebny pro děti nebo týdenní stacionáře pro děti se zdravotním postižením s celoročním provozem. Problémem u těchto ústavních zařízení bývá často velký počet dětí a věková odlišnost klientů. Canisterapeutický tým tak volí vždy podle situace mezi individuální a skupinovou formou canisterapie. Doporučené jsou návštěvy v pravidelných intervalech, nejčastěji jednou za týden. Díky zařazení canisterapie do programu dětí v ústavním zařízení je narušen jejich každodenní stereotyp, a jak už bylo zmíněno v předchozí kapitole, přináší dětem určitou motivaci k činnostem a jejich aktivizaci, což je u některých dětí opravdu náročné. Canisterapie může výrazně podpořit sebevědomí dětí, tím že se naučí nové dovednosti a znalosti. Pes je v kolektivu dětí brán jako prostředník při komunikaci, jako podnět pro otevření se druhým a samozřejmě jako téma k rozhovoru. Děti také zažívají při kontaktu se psem nové pocity a radost z fyzického kontaktu např. drbání, česání, objímání atd. Důležité je zdůraznit, že děti musí znát pravidla chování se ke psovi, aby se zabránilo zbytečným nepříjemnostem a komplikacím. (Velemínský a kol., 2007) (Galajdová, 1999)

V domově důchodců jsou lidé různých charakterů, z odlišných důvodů a s odlišnými obtížemi a onemocněními. Vleklý průběh jejich pobytu v nich budí pocity úzkosti a obavy z budoucnosti, především u klientů, kteří mají výrazně sníženou pohyblivost a nejsou soběstační. Důležitý je pro ně okamžik smíření se se svým zdravotním stavem a naučení se přijmout omezení, které s sebou jejich onemocnění přináší. Při postupném snižování kvality života seniorů se stávají stále více závislí na pomoci druhých, dochází k horší adaptaci na cizí prostředí a sociální změny a v neposlední řadě je doprovází už zmíněné pocity osamělosti a smutku. A tak každé volnočasové aktivity, které v domově důchodců probíhají, jsou příjemným zpestřením a rozptýlením pro všechny seniory. K oblíbeným volnočasovým aktivitám patří trénink paměti, muzikoterapie, arteterapie a také canisterapie. Před každou terapií je nutné stanovit účel a cíle, za kterých bude terapie prováděna.

Při canisterapii dochází k interakci mezi obyvateli domova. Pes je prostředníkem při sbližování klientů ve skupině. Klienti jsou díky přítomnosti zvířete dobře naladěni a komunikace ve skupině je tak mnohem snazší. Dochází také k interakci mezi klientem a psem. A jelikož se pes chová přirozeně, na nic i nehraje a nic nepředstírá, získává tak většinou stoprocentní klientovu důvěru. Canisterapie vyvolává v klientech pouze kladné emoce. Změny jejich chování jsou lehce pozorovatelné, klienti jsou sdílnější, mění se jim výraz v obličeji, mají rozjasněný pohled a usmívají se, jelikož zapomínají na své starosti a užívají si chvíle strávené se psem, který je má rád. Pes upoutá jejich veškerou pozornost, jelikož své city a lásku projevuje viditelně. Nenásilnou formou dokáže kontakt se psem vzbudit u seniorů zájem o aktivity venku např. procházky se psem a házení aportu, dále si klienti trénují svou paměť a zlepšují své vyjadřovací schopnosti. V rámci canisterapie získávají klienti sebevědomí a sebejistoty, jelikož pes očekává pouze pomazlení a získání odměny za splnění povelu. Klienti se tak přesvědčí o tom, že na tom nejsou zdaleka tak špatně, tím že psa dokážou ovládat a zapamatovat si spoustu nových informací. V poslední řadě dochází u seniorů k procvičování jemné motoriky. Klienti se psa dotýkají a hladí ho bez pocitu studu a doprošování, jsou různě polohováni, čímž podporují hybnost svalů a používají předměty různých tvarů a velikostí, díky kterým procvičují úchopové funkce rukou. Canisterapie u seniorů žijících v domově důchodců se tedy významně podílí na vytváření příznivých životních podmínek mimo domov a na adaptaci v prostředí, které není pro klienty většinou příliš osobní. (Velemínský a kol., 2007) (Galajdová, 1999)

Autismus je jednou z nejzávažnějších poruch dětského mentálního vývoje. Jedná se o celoživotní neurovývojové postižení. Autistické děti nerozumí tomu, co vidí, slyší a prožívají. Jejich duševní vývoj je omezen v komunikaci, sociální interakci a také představivosti. Porucha autistického spektra neboli PAS, je bohužel nevyléčitelná. Rodiny s dětmi musí chodit pravidelně na terapie, na kterých se učí reagovat na různé situace a rozvíjí své sociální schopnosti. (http://www.autistickedite.cz/co-je-to-autismus)

Velikou úlevu jim přináší kontakt se zvířetem, s kterým si výborně rozumí. Komunikuje s nimi jednoznačně a jednoduše, což je jim srozumitelné a velmi blízké. U klientů s autismem je při canisterapii důležité pracovat především na rozvoji komunikace a navazování kontaktu se psem a psovodem. Canisterapie pak může být přínosnou aktivitou. Také je velmi důležité komunikovat s osobami blízkými klientovi. Zjistíme tak, zda klient rozumí pokynům např. pojď ke mně, nebo vezmi si hračku. U některých klientů trvá delší dobu, než si na nové osoby jako psa a psovoda zvyknou, a tak první návštěvy mohou probíhat jen za přítomnosti psa a psovoda, ovšem bez navázání kontaktu. Terapie tak vyžaduje trpělivost, zkušenosti ze strany psovoda i psa a správně zvolenou metodu canisterapie. Sledujeme stresové ústupy a motivaci z radosti z kontaktu se psem. Terapie se dále může vyvíjet tak, že klient počítá piškoty pro pejsky, rozlišuje barvy a třídí předměty na paměťové dovednosti. Pes je pak určitou oporou a jistotou klienta. (Galajdová, 1999) (Velemínský a kol. 2007,)

Hyperkinetický syndrom neboli ADHD je psychická porucha, tzv. „porucha emocí a chování“. Mezi základní symptomy patří hyperaktivita, impulzivita a nedostatečná schopnost soustředění. Jedinci s ADHD vybočují ze společenských norem a v oblasti sociálního chování. (https://motherclub.cz/hyperkineticka-porucha-skutecne-existuje-a-cim-takove-deti-prochazi/)

U dětí důležitost přátelství se zvířetem podporuje jejich citový a rozumový vývoj a napomáhá k rozvoji jejich sebevědomí, pocitu zodpovědnosti a schopnosti začlenění se do společnosti. Cílem canisterapeutického procesu je tak celkové zklidnění a zlepšení koncentrace na aktivitu nebo činnost. V největší míře se uplatňují při canisterapii cíle: posilování jemné motoriky, snižování agresivity, zvýšení koncentrace, rozvíjení řečových dovedností, rozvíjení sociálních dovedností, sociabilita a celkové zklidnění klienta v závislosti na přítomnosti psa. (Velemínský a kol., 2007)

Epilepsie je neurologické onemocnění projevující se opakujícími epileptickými záchvaty, které přichází náhodně a většinou nevyprovokovaně. Záchvaty mohou probíhat ve dne i v noci při spánku a epilepsie se projevuje u lidí jakéhokoli věku. (https://www.stefajir.cz/epilepsie)

Zahraniční studie říkají, že pes dokáže varovat klienta před epileptickým záchvatem, až 15–50 minut předem. Pes díky svým čichovým a pozorovacím schopnostem reaguje na změnu pachu potu člověka a změnu jeho chování již v době, ve které začíná záchvat probíhat u klienta zatím tzv. nevědomě. Poté, co pes tyto změny vycítí, snaží se majitele upozornit např. svým neklidným chováním, štěkáním a olizováním a snaží se ho dostat na bezpečné místo. Řádně vycvičený pes tak může předejít následujícímu záchvatu, např. klient si vezme léky. (Galajdová, 1999) (Velemínský a kol, 2007)

"U klienta s mentálním postižením nejde jen o prostě časové opožďování duševní vývoje, ale o strukturální vývojové změny.[1] (Velemínský a kol., ZOOTERAPIE ve světle objektivních poznatků, České Budějovice, 2007, str.160) Mentální poruchy se projevují nižší inteligencí, opožděním psychomotorického vývoje, poruchami řeči, myšlení a pozornosti, emoční otevřeností a závislostí na svém okolí.

Klienti zařazení do programu canisterapie většinou žijí v zařízeních poskytující pobytové a sociální služby, nebo dochází do různých stacionářů, kde se setkávají s lidmi se stejným nebo podobným postižením. Při stanovení cílů canisterapie se vychází vždy z konkrétních schopností a hloubky postižení klienta. Stanovené cíle by tak neměly být v rozporu s jeho potřebami a zájmy. Hlavním cílem je vždy rozvoj klienta o co nejvyšší stupeň socializace. (Velemínský a kol, 2007)

Tělesně postižený jedinec má dočasné nebo trvalé problémy v motorických dispozicích člověka. Jedná se především o poruchy nervového systému (následkem je pohybová hybnost) a o poruchy pohybového a nosného aparátu.

Při canisterapii u klientů s tělesným postižením je důležité klienta dobře znát, umět s ním vhodně zacházet a vést ho k určitému cíli. Pro takového klienta může pes představovat:

• kamaráda a společníka pro hry
• důvěrníka
• motiv k pohybu a rehabilitaci (pes může být přímo rehabilitačním prvkem)
• zdroj zajímavých podnětů, obohacení a zpestření života
• odvedení pozornosti od vlastních potíží
• vychovatele k odpovědnosti a empatii. (Galajdová, 1999)