Trocha historie
Příspěvky
31. 3. 2020
Soužití psa a člověka je známo již z dávné historie. Asi v letech 15 000 př. n. l. začal pes s člověkem žít, čímž postupně zdomácněl. Jednalo se o ochočeného vlka, který přebýval v blízkosti lidských obydlí, kde nacházel dostatek potravy. V psa se postupem času proměňoval díky křížení a šlechtění. Mezi psem a člověkem vznikala tzv. symbióza, tedy jejich soužití mělo oboustranné výhody. Pes pomáhal člověku při lovu a v hospodářství a stal se jeho hlídačem, ochráncem, společníkem a přítelem. A člověk mu za to vše zajišťoval potravu, ochranu před silnějšími nepřáteli, domov a lásku. Tím se pes včlenil do lidské společnosti a na člověku se stal závislým.
Staří Egypťané stavěli psa na úroveň bohů. Na psí počest bylo například založeno egyptské město Cynapolis, ve kterém byli psi maximálně chráněni a uctíváni. V antickém Řecku a Římě, v Persii a v Indii i u jihoamerických Inků, ve všech těchto kulturách byli psi uctívány jako průvodci a strážci podsvětí. Jen islámská kultura a náboženství považovaly a dodnes považují psa za zvíře nečisté.
Raný středověk bere psa jako nedílnou součást života. Pes se vyskytuje jak u šlechty, tak u chudších vrstev. Později, díky sílícímu vlivu katolické církve, dochází k veliké změně. Pes je prohlášen za tvora bez duše. Vlastnění neužitečného psa nebo kočky znamenalo obvinění z čarodějnictví.
Příchodem novověku, tedy během 19. a 20. století, začalo mít každé psí plemeno svůj specifický vzhled, vlastnosti a využití. V Německu, po první světové válce, narůstá výcvik psů pro vojáky, kteří přišli v bojích o zrak. Ve Francii a dalších evropských zemích se psi využívali při rehabilitacích válečně zraněných. To vše inspirovalo Spojené státy natolik, že během druhé světové války zapojili psi do rehabilitace válečných letců a později se staly odborníky ve výzkumu i praktickém používání terapie pomocí zvířat. (Galajdová, 1999), (Nerandžič, 2006)
